Warning: Undefined variable $klcEi in /data/web/virtuals/296421/virtual/www/wp-includes/class-wp-user-query.php on line 1

Warning: Undefined variable $koKht in /data/web/virtuals/296421/virtual/www/wp-includes/category.php on line 1
Nacionalismus a nárdoní stát - Český les - Oficiální stránka

Český les

Nacionalismus a nárdoní stát

Vzájemné vzdálení

Češi a Němci vydali se různými cestami po neúspěšné revoluci v roce 1848. Expozice zahrnuje dobovou zprávu očitého svědka, v niž líčí vrchol revoluce v korunní zemi české – pražské svatodušní bouře od 12. do 17. června 1848. Toto povstání českých nacionalistů proti rakouskému císařství bylo vojensky potlačeno.

V druhé polovině 19. století se cesty Čechů a Němců postupně vzdalovaly. To, co měli kulturně a nábožensky společné, ustupovalo do pozadí, národnostní napětí zasahovalo někdy dokonce i do rodin.

Velkým polem konfliktů se stal jazyk. V českých zemích existovaly dva zemské jazyky, němčina a čeština, přičemž úplná dvojjazyčnost zdaleka nebyla pravidlem. Obecně spíš ovládali Češi němčinu než naopak. V roce 1897 nařídil rakouský předseda vlády a ministr vnitra Kazimir Badení ve státních úřadech v českých zemích dvojjazyčnost. To znamenalo, že všichni úředníci museli ovládat oba zemské jazyky. Toto nařízení vedlo na německé straně k masovým protestům a rozsáhlým excesům. Badeni byl nucen odstoupit a jazykové nařízení bylo zrušeno.

Kazimierz Badeni

Jazykový konflikt se týkal také vzdělávání. Ve smíšených oblastech vyostřilo národnostní konflikty právo na školní výuku v mateřském jazyce. V roce 1869 se v Praze podle národního klíče rozdělila polytechnika a v roce 1882 jediná univerzita v zemi.

Ve sféře spolků vnikly národnostně oddělené paralelní struktury. V každé zájmové oblasti existoval vždy německý i český spolek.

Po založení Rakousko-uherské monarchie v roce 1867 proběhla řada pokusů o vyřešení národnostního konfliktu v korunních zemích Čechy, Morava a Slezsko parlamentní cestou a pomocí správních nařízení. Žádný z těchto pokusů však nakonec nebyl úspěšný. Nejblíž k řešení mělo moravské vyrovnání z roku 1905, které vycházelo z národního sebeurčení Čechů a Němců na základ jazykové příslušnosti.

Posledním pojítkem mezi národy byl císař František Josef I., kterého jako otce vlasti ctili Češi i Němci. Designovaný následník trůnu František Ferdinand a poslední císař a král Karel chtěli udělit českým zemím a Čechům více práv. Tento záměr se jim však nepodařilo zrealizovat.

Woodrow Wilson

V nově založeném československém státě tvořili Němci největší národnostní menšinu. 3,2 milionu německých obyvatel představovalo čtvrtinu populace. Mnoho z nich odmítalo nový stát, který vznikl bez jejich přičinění. Protože na ně stát vyvíjel velký tlak, aby se přizpůsobili, cítili se jako občané druhé kategorie. S odvoláním na právo na sebeurčení národů vyhlášené prezidentem USA Woodrowem Wilsonem vznikaly německé regionální vlády. V naší expozici tento vývoj dokumentuje ukázka služebních razítek Zemské vlády Němců v Čechách sídlící v Liberci/ Reichenberg. Když ale česká armáda obsadila do prosince 1918 všechny sudetské oblasti, musely se regionální vlády rozpustit nebo uprchnout.

4. března 1919 proběhly souběžně v různých městech v sudetských oblastech demonstrace za právo na národní sebeurčení Němců. Československá armáda proti demonstrantům zakročila zbraněmi a o život přišlo dokonce 55 lidí.

Němci se mohli politicky angažovat teprve od roku 1920. Ve čtyřech parlamentních volbách v letech 1920, 1925, 1929 a 1935 byly německé strany zvoleny do obou komor parlamentu, do poslanecké sněmovny a do senátu, a počet jejich mandátů odpovídal jejich podílu na obyvatelstvu. Německá sociálně demokratická strana dělnická Německý svaz zemědělců a Německá křesťansko-sociální strana lidová měly mezi lety 1926 a 1938 několik sudetoněmeckých ministrů.

Tyto nadějné zárodky společné politiky zničila světová hospodářská krize, která vypukla v říjnu roku 1929. Zasáhla zejména průmyslové sudetoněmecké oblasti, kde se nezaměstnanost vyšplhala až ke dvaceti procentům, tj. byla dvakrát vyšší, než v českých okresech, které však byly při poskytování státní pomoci upřednostňovány. Existenční potíže a pocit znevýhodnění připravily půdu pro politickou radikalizaci mnoha Němců.

Na vrcholu hospodářské krize v roce 1933 založil učitel tělocviku Konrad Henlein v Aši/Asch Sudetonemeckou vlasteneckou frontu jako všeobecné politicko- národní hnutí pro všechny sudetské Němce. V roce 1935 byla přejmenována na Sudetoněmeckou stranu a při volbách do pražského parlamentu dosáhla nečekaně vysokého vítězství. V posledních svobodných volbách, což byly obecní volby v květnu/červnu roku 1938, získala SdP 90 procent hlasů sudetoněmeckých voličů.

Město Aš

SdP dostávala finanční podporu od říšskoněmeckých nacistů, s nimiž se postupně sbližovala. Nakonec se SdP v dubnu 1938 otevřeně přihlásila k německému národnímu socialismu. Adolf Hitler dokázal SdP a sudetskou otázku využít pro svou agresivní expanzivní politiku. Po anšlusu“ Rakouska k nacistické Německé říši v březnu roku 1938 požadovaly stranické špičky SdP odstoupení sudetských oblastí Německé říši. Ochota československé vlády k ústupkům ve prospěch sudetoněmecké autonomie přišla pozdě.

Edvard Beneš

V létě roku 1938 procestoval britský politik lord Walter Runciman sudetské oblasti. Jeho zpráva o situaci sudetských Němců a bezvýhradná anglická touha po míru, tzv. politika appeasementu, vedly k mnichovské dohodě z 29. září 1938, tedy k souhlasu Anglie, Francie a Itálie s připojením, tzv. „anšlusem“ sudetských oblasti k Německé říši. Na přání Hitlera se těchto jednání neúčastnila československá vláda. Krátce nato odstoupil prezident republiky Edvard Beneš a odešel do exilu do Londýna, kde v roce 1940 založil československou exilovou vládu. Když do Sudet v prvním říjnovém týdnu roku 1938 vpochodovala německá armáda, lidé ji nadšené vítali. Většina sudetských Němců vnímala anšlus“ jako opožděné naplnění práva na sebeurčeni, které jim bylo upřeno v roce 1919. Nacistická propaganda oslavovala Hitlera jako velikého osvoboditele. Součástí tohoto představení byly upomínkové předměty všeho druhu na vstup wehrmachtu do pohraničí.

Ale po konfrontaci s realitou nacistického režimu mnozí z nadšení rychle vystřízlivěli.

V březnu roku 1939 Adolf Hitler v rozporu s mezinárodním právem anektoval zbylé území Československé republiky a podrobil Protektorát Čechy a Morava německé nadvládě. Slovensko se stalo německým satelitním státem.

V listopadu 1938 byla Sudetoněmecká strana zrušena a zhruba z jedné třetiny automaticky převedena do NSDAP. Většina členů SdP byla považována za ideologicky nespolehlivou. Svoboda názoru a individuální práva musely ustoupit ideálu solidárního národního společenství. Učebnice se přizpůsobily antisemitské rasové ideologii nacistů nebo byly vyměněny.

Zároveň začalo i v sudetských oblastech cílené pronásledování, zatýkání a vraždění kritiků režimu, sociálních demokratů a zástupců církví. Rasisticky motivovaný teror se zaměřoval především na Židy a Romy.

Cílem nacistů bylo úplné poněmčení“ českých zemí. České obyvatelstvo mělo být z jedné třetiny germanizováno“, z jedné třetiny vyhnáno a zbývající třetina měla být vyvražděna. Symbolem této krutovlády se stala likvidace obcí Lidice a Ležáky v červnu roku 1942 po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Nacisté zřídili četné koncentrační tábory organizačně vedené coby pobočky existujících táborů jako Flossenbürg, Gross-Rosen a Osvětim. Mezi vězni bylo přibližně 15.000 sudetoněmeckých sociálních demokratů.

Pouhých jedenáct měsíců po anšlusu začala druhá světová válka. Půl milionu sudetských Němců bylo povoláno do vojenské služby. Jejich výcvik v československé armádě nebyl zaměřený na útočnou válku, a proto bylo mezi sudetskými Němci nadprůměrně mnoho padlých.

Sudetoněmecké oblasti zůstaly s výjimkou průmyslového regionu v severozápadních Čechách dlouho ušetřeny leteckých útoků. Proto do nich bylo od roku 1943 posíláno mnoho děti převážně z Porůří. Od jara roku 1945 docházelo k pozemním bojům, leteckému i dělostřeleckému bombardování. U Brna/Brünn a Opavy/Troppau se odehrály ničivé tankové bitvy s mnoha obětmi.

Koncem války jedni netrpělivě očekávali příchod vítězů, druzi byli naopak fanaticky přesvědčení o konečném vítězství“ a ještě páchali strašlivé zločiny. Nejstrašnější byl konec války patrně pro vězně koncentračních táborů, kteří byli v pochodech smrti hnáni napříč zemí. 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, které rychle vedlo k páchání hrůzných činů na německém obyvatelstvu.

16. května se z londýnského exilu vrátil prezident československé exilové vlády Edvard Beneš. Na historických filmových záběrech o v Praze vítalo jásající obyvatelstvo. V Londýně Beneš vytvořil plán nuceného vysídlení Němců z Československé republiky. Do roku 1943 se mu podařilo o nutnosti tohoto opatření principiálně přesvědčit vlády Velké Británie, USA a SSSR. Tim byl další osud sudetských Němců zpečetěn.