Warning: Undefined variable $klcEi in /data/web/virtuals/296421/virtual/www/wp-includes/class-wp-user-query.php on line 1

Warning: Undefined variable $koKht in /data/web/virtuals/296421/virtual/www/wp-includes/category.php on line 1
Poválečné období a nový začátek - Český les - Oficiální stránka

Český les

Poválečné období a nový začátek

Poválečné období

Města a obce stály před ohromným úkolem ubytovat během krátké doby miliony vyhnanců a uprchlíků a postarat se o ně. Z tělocvičen, továren, baráků, bunkrů a dokonce i z bývalých nacistických koncentračních táborů se staly nouzové příbytky.

Zejména ve venkovských oblastech docházelo k nucenému umisťování do soukromých bytů. V táborech a nouzových obydlích lidé žili ve velmi prostých podmínkách bez jakéhokoliv soukromí a na malém prostoru.

V nouzi prvních poválečných let s domácími soupeřili o obytný prostor, potraviny a pracovní místa. Na nezvané příchozí tak lidé často reagovali odmítavě. Němci byli vnímáni jako cizí a podivní: měli jiné jídelní zvyky, jinou náboženskou praxi a hovořili nesrozumitelnými dialekty, které často vedly k nedorozuměním.

Nevoli domácích vyvolal také zákon o vyrovnání, resp. odškodnění, z roku 1952, ačkoliv se netýkal jen vyhnanců, ale všech osob poškozených válkou. Dorazit do Německa tedy neznamenalo vždy, že tam člověka také přijmou. Se soucitem a ochotou pomáhat se vyhnanci častěji setkávali v regionech, které byly méně zasažené válkou.

V roce 1954 převzala bavorská vláda nad sudetskými Němci záštitu, čímž na politické úrovni symbolicky potvrdila jejich přijetí. Svobodný stát Bavorsko, který přijal více než milion, tedy třetinu vyhnaných sudetských Němců, prohlásil tuto národnostní skupinu za čtvrtý bavorský kmen – vedle Starobavorů, Franků a Švábů.  Písemný doklad o ní byl vyhotoven teprve v roce 1962.

Mnoho měst svou podporu vyjádřilo formou patronátu. Například město Mnichov převzalo v roce 1952 patronát nad vyhnanci z Ústí nad Labem.

Politická opatření jako zákon o odškodnění a podpora výstavby bytů umožnila vyhnancům, aby si vlastní pili a iniciativou vybudovali novou existenci. Zakládali družstva pro výstavbu bytů a intenzivní svépomoci budovali obytné domy. Sídliště vyhnanců často vznikala na okrajích existujících obcí a dodnes se poznají podle jmen ulic, která se vztahují ke starému domovu.

bavorsko

Mnoho vyhnanců muselo navzdory rozsáhlým stavebním aktivitám zůstat v táborech až hluboko do 50. let. Přestěhován z baráku nebo nouzového ubytování do vlastního domova znamenalo začátek nové občanské existence.

Předpokladem pro ni bylo stálé zaměstnání, což v prvních poválečných letech představovalo problém. Zejména staří vyhnanci, ženy a zemědělci, kteří samostatně hospodařili, museli často přijímat špatně placené pomocné práce.

Mnozí sudetoněmečtí podnikatelé založili v Německu a Rakousku nové firmy, vytvořili pracovní místa a významně tak přispěli k rychlému poválečnému hospodářskému vzestupu. Na řadě míst se nově usídlila celá průmyslová odvětví, jako sklářský průmysl.

Sovětská okupační zóna

Vyhnanci, kteří se dostali do sovětské okupační zóny. To byla zhruba třetina všech transportů – měli výrazně horší podmínky k životu. Mnohem déle než jejich krajané na Západě žili v provizorních a stísněných podmínkách. Programy státní pomoci byly nedostačující a v polovině 50. let skončily úplně.

Témata útěk a vyhnání byla na východě Německa tabu. Vyhnanci byli oficiálně označováni jako „přesídlenci“ a měli se v novém státě NDR úplně rozplynout. Nesměli zakládat organizace, pořádat setkání nebo pěstovat zvyky a vzpomínky z domova. Před zbudováním zdi v roce 1961 uteklo asi 200.000 Němců na západ. Jiní se politicky přizpůsobili a našli v NDR nový domov.

Mnoho vyhnanců začalo v rámci úsilí o uchování kultury starého domova pěstovat tamější dialekt – například v kroužcích konverzace dialektem – a oživovat tradiční kroje.

Lidé od začátku sbírali předměty a dokumenty ze starého domova. V mnoha obcích v západním Německu a Rakousku vznikaly regionální tzv. krajanské jizby, které sloužily jako muzea, archivy a místa setkávání vyhnanců zároveň.

Od roku 1962 se součástí vzpomínkové kultury staly i cesty do starého domova.

Krajanské sdružení pořádá každoročně o svatodušních svátcích společný den, velké setkání Němců. Poprvé se konal v roce 1950 v Kemptenu. V 50. letech se jej účastnilo až půl milionu návštěvníků. Pro mnohé hosty je důležité především setkání s přáteli, sousedy a příbuznými ze starého domova. Zároveň je svatodušní setkání také mediálně atraktivním shromážděním, kde se formulují politické postoje. K vyhnancům tradičně promlouvá předseda vlády Bavorska coby země, jež nad nimi převzala patronát.

Krajanské sdružení uděluje od roku 1958 na Sudetoněmeckém dni své nejvyšší vyznamenání, Evropskou cenu Karla IV. Mezi nejvýznamnější z nich se řadí kulturní instituce Spolek Adalberta Stiftera, výzkumný ústav Collegium a další.

Mnoho Němců udržovalo kontakty se starým domovem i přes železnou oponu. Do Československa se dalo cestovat teprve od roku 1962. Další uvolnění následovalo v rámci nové východní politiky po roce 1969. Cestu definitivně uvolnil pád železné opony v roce 1989. Dnes se mnoho Němců považuje za stavitele mostů mezi Němci a Čechy. Společně s českými partnery se zasazují za zachování svých někdejších bydlišť. Organizují setkání a kulturní projekty a podporují opravy kostelů a hřbitovů. Někteří Němci se za svoje angažmá stali čestnými občany svých domovských obcí. Městská partnerství podporují kontakty a přátelství na úrovni škol, spolků a kulturních zařízení.

Krajanské sdružení uděluje od roku 1958 na Sudetoněmeckém dni své nejvyšší vyznamenání, Evropskou cenu Karla IV. Mezi nejvýznamnější z nich se řadí kulturní instituce Spolek Adalberta Stiftera, výzkumný ústav Collegium a další.

Motto prvního vysokého komisaře OSN pro lidská práva José Ayaly Lassa z roku 1995: Právo nebýt vyhnán ze svého dědičné domova je základní lidské právo.“ Tento citát připomíná, že vyhnání, útěk a ztráta domova nejsou výlučně sudetoněmeckým osudem, ale dochází k nim na celém světě dodnes.